Obnovení činnosti stonermetalové legendy KYUSS má sice z mého pohledu „drobné“ vady na kráse, jako třeba neúčast původního kytaristy Joshe Hommea (nyní QUEENS OF THE STONE AGE), který v této souvislosti dokonce neváhal podat na zbytek kapely žalobu kvůli autorským právům, nebo nedávné odstoupení basáka Nicka Oliveriho, jemuž pro změnu v současnosti hrozí vězení za nedovolené ozbrojování, ale i tak musím konstatovat, že pražská zastávka aktuálního „KYUSS LIVES! Tour“ byla zážitkem, na který se jen tak nezapomíná.

Zábavu odstartovala zhruba v devět hodin dvojice podivuhodných „cizinců z Brna“ jménem GERDA BLANK. Duo čecho-zélanďanů předvádělo podobný hudební model, s jakým před lety přišli THE WHITE STRIPES, tzn. kytarista, azpěvák v jedné osobě plus bubeník hrají napůl garážově-rockové skladby a napůl při tom vypadají, že improvizují. Dvojice působila i podobně podivínským dojmem a místy opravdu neměla k zmiňovaným superstars daleko, i když byla o něco razantnější, ale celkově originality Jacka a Meg nedosahovala.

Úderem desáté nastoupila na pódium netrpělivě očekávaná legenda z Palm Desert v Californii, a co čert nechtěl, hned při startu se objevil drobný problém na basovém aparátu. Naštěstí se jej ale během minuty podařilo technikovi odstranit a KYUSS LIVES! mohli rozjet první pecku, a sice „Hurricane“ z alba „... and Circus Leaves The Town“. Ti, co znají desky KYUSS, ví, že se jedná o hutnou, valivou, místy dost psychedelickou hudbu, postavenou převážně na basových tónech, a přesně taková se linula hned od začátku i z aparátů. Vlastně ne, naživo to bylo ještě hutnější, psychedeličtější, tvrdší a ještě více nabasované.

Kapela hned zkraje setu nasadila tři zásadní vály: „One Inch Man“, „Gardenia“, „Asteroid“ a rozehrála je s takovou suverenitou, razancí a hlavně zvukem (!), že nějaký Josh Homme byl rázem zapomenut. Jeho šestistrunný nástupce Bruno Fevery dostal onu osobitou psycho atmosféru do starých kusů úplně s přehledem a jakékoliv pochybnosti s přehledem utnul. Nebyl to ovšem překvapivě on, kdo dominoval. Hnacím motorem kapely byl basák Billy Cordell, jehož nástroj byla toho večera vskutku mocný, brutální a drtivý (btw. dvě Ampeg „ledničky“ vedle sebe nebývají vidět na klubovém podiu často). Jak v pomalém, tak v rychlém tempu tlačil bez přestání své kumpány vpřed a to, že jsme ten večer slyšeli onen charakteristický zvuk KYUSS, byla zejména jeho zásluha. Billy to hrnul dost silově, prsty neustále kmitaly, přitom ale i dost pařil (podobným stylem hrál, jestli si pamatujete, kdysi i Ben Shepherd ze SOUNDGARDEN, jejichž starší tvorba mimochodem není od KYUSS zase tolik daleko) a dle mého na svých bedrech odtáhnul největší díl z celého koncertu.

Frontman John Garcia s publikem více méně nekomunikoval, ovšem hlasově byl prvotřídní a jeho „ječák“ zněl kupodivu téměř stejně, jako na patnáct let starých albech. Nutno v této souvislosti poznamenat, že v hudbě KYUSS zpěvu tolik není, neboť kapela se často oddává mnohaminutovým instrumentálním psychedeliím. V takových momentech principál odcházel do ústraní a své spoluhráče nechával na pódiu samotné, čímž samozřejmě nechci nijak shazovat jeho zásluhy, neboť všichni dobře víme, že on je ten leader, a to, že KYUSS opět hrají, je především jeho zásluha.

Hrálo se samozřejmě z trojice alb „Blues For The Red Sun“, „Welcome To Sky Valley“ a již zmiňovaného „... and The Circus Leaves The Town“, které jsou dnes již mnohokrát blahoslavenným světovým stoner metalovým dědictvím (i když... ehm, to metalovým prosím s otazníkem, v tomto případě je totiž jakákoliv škatulka zavádějící), a zaznělo dle mého vše podstatné. Osobně jsem si přál zejména „El Rodeo“ z „Circus“, která dlouho nešla, ale jak se později ukázalo, kapela si ji schovala na závěr a byla mohutná, největší, úžasná.

KYUSS LIVES! hráli základní část zhruba sedmdesát minut plus ještě přídavek dalších patnáct-dvacet minut, takže ve finále jejich „Heavy And Psychedelic Trip“ trval přes hodinu a půl. Byl to opravdu zážitek, na kterém si cením především toho, že kapela dokázala naživo naladit naprosto dokonale svůj starý zvuk a překonat i moje nejoptimističtější očekávání. Ani chvilku jsem se nenudil, a věřím, že to samé by vám řekl každý z těch odhadem dvěstě pamětníků, kteří si svoji oblíbenou kapelu z mládí přišli do Lucerny poslechnout.